Trnitá cesta za sportovním úspěchem

Chci v tomto článku jen stručně popsat, jak náročná cesta může být i pro amatérského sportovce, který chce dosáhnout relativně nízké laťky ve srovnání s tím, čeho jsou schopni dosáhnout vrcholoví sportovci. Právě teď ve chvíli, kdy probíhá olympiáda mi připadá, že to má smysl.

Celý článek začnu svým příběhem - celkem jednoduchým příběhem o tom, jak těžká pro mě byla cesta k tomu, abych si zaběhl maraton pod čtyři hodiny.

Když jsem v roce 2009 běžel maraton poprvé, měl jsem jediný cíl. Dokončit. Tenkrát jsem poznal, že maraton ke konci bolí, nicméně byl jsem spokojený s časem 4:12:56. Motivoval mě však k novému cíli - dát maraton pod čtyři hodiny.

Vytyčený cíl jsem se pokusil splnit následující rok. Poctivě jsem potrénoval a vydal se na maratónskou trať. Zcela pravidelně se mi dařilo na mezičasech běžet s rezervou na cílový čas a až do třicátého kilometru se mi běželo skvěle. Bohužel na tom třicátém kilometru přišel konec - neskutečným způsobem mě rozbolel vaz v pravém koleni. Do cíle jsem pak doslova došel v čase 4:29:45.

Na následující rok jsem zapracoval na podstatné změně. Přestal jsem běhat tak, jak mě extraměkké boty naučili, a začal jsem běhat přes špičku. Menší zátěž na šlachy a klouby se velmi pozitivně projevila. Nicméně následující rok bylo na maratonu strašlivé vedro a tak jsem dost vyprahlý doběhl do cíle v čase 4:07:12.

Letošní rok jsem ne vlastní vinou spal před maratonem pouhé dvě hodiny, na start jsem se dostal hekticky pět minut před výstřelem, během závodu jsem si musel dvakrát odskočit a přesto se mi podařil čas 3:53:44. Tedy konečně splněný cíl.

Proč tady rozebírám svůj ubohý amatérský výkon? Chci tím dát najevo především to, že na rozdíl od spousty kecalů zde v diskuzích na iDnes vím, že dosáhnout nějakého sportovního výkonu není žádná legrace a i když je člověk perfektně připravený, je spousta věcí, které se mohou zvrtnout a celou snahu naprosto zničit. Popravdě mě skutečně štvou výlevy o výletnících do Londýna tak, jak je například podává kolega blogger Jakub Zeman. Na rozdíl od něj si totiž nemyslím, že by Berdych nebo Štěpánek jeli do Londýna na výlet. Jsem přesvědčený, že tam jeli podat co nejlepší výkon a prostě to při jejich aktuální formě a aktuálním výkonu na kurtu na víc nestačilo. Jenže to se prostě stává. Pouze Kreuziger by snad nejdřív napříště mohl chvíli přemýšlet (či se o to aspoň pokusit), než vypustí z pusy první hovadinu, která ho napadne.

Já fandím všem českým reprezentantům, kterým se podařilo na olympiádu dostat. Tudíž nejenom Petře Kvitové, které bych olympijskou placku ze srdce přál, a dalším medailovým nadějím naší výpravy, ale i těm, kteří si prostě vydřeli limit a přestože asi sotva budou bojovat o medaile jsem rád, že na olympiádě jsou. Budu tedy fandit i Ivaně Sekyrové a Honzovi Kreisingerovi, kteří si vyběhli A-limit na maraton a tudíž si plně zaslouží na olympiádě být a to přesto že lze předpokládat, že Keňankám/Keňanům pravděpodobně nebudou konkurencí. Minimálně to že se tam dostali naznačuje, že vytrvalostní běhy jsou u nás na vzestupu a je dobře, že se tedy mezi maratonci objeví i ti, u kterých budou svítit české vlaječky.

Na závěr si tedy dovolím shrnutí, kde přidám parafrázi části nápisu, který jsem si před lety přečetl v autobuse v Tatrách. Sportovní výkon je něco, na co se lze připravit, ale v den, kdy je ho potřeba podat, je spousta detailů, které mohou veškerou snahu sportovce zhatit. Odsuzovat sportovce za to, že přes veškeré předchozí výkony a přípravu mu nevyšel jeden závod či turnaj, je prostě hloupé. Těm kteří to pochopili děkuji. Těm ostatním už asi nelze pomoci.