Prostě závod jak má být

Spousta lidí to nikdy nepochopí, ale naopak pro spoustu lidí to je svátek. Jdou se jen tak proběhnout po asfaltu, kde jindy normálně jezdí auta, ti nejzkušenější běžci tu trhají rekordy v počtu účastí a ještě se ti blázni nepověrčivý scházejí u třináctého patníku. Ano, je to svým způsobem závislost - závod Běchovice-Praha.

V podstatě je to závod výjimečný tím, že díky své bohaté historii má mezi silničními závody jednu z nejtěžších tratí v republice. Nové závody se většinou soustředí na to, aby trasa byla co nejplacatější, ale zakladatelé tohoto závodu si před více než sto lety asi řekli, že toto není žádný závod pro bačkory a proto trasu navrhli vlnitou včetně jednoho celkem prudkého stoupání optimisticky nazvaného Hrdlořežský kopec.

Můj běchovický stereotyp mi tentokrát bohužel narušili policisté, kteří dopravu odkláněli už dva kilometry od samotné trasy běhu, takže mi můj běžný záměr nechat si auto v cíli a dojet na start tentokrát nevyšel, protože se mi nepovedlo včas najít nějaké parkování v rozumné vzdálenosti od cíle, takže jsem (přiznávám že dost naštvaný) jel do Běchovic na start, kde se mi autem podařilo přiblížit k trati až na nějakých 50 metrů. Ach jo ... .

Naštěstí závod běžel i kamarád Hynek, který mi vyzvedl startovní číslo, takže přestože jsem byl v Běchovicích asi dvacet minut před startem, o samotný závod jsem nakonec nepřišel.

Na rozběhání nebylo moc času, takže jsem ze sebe ani nevypudil podstatnou část adrenalinu, kterou jsem nasbíral cestou na start. Možná proto jsem na začátku nasadil tempo někde na hranici 42 minut. Ale možná to také bylo špatným umístěním kilometrovníků, jak jsem pak zaslechl názory některých jiných běžců.

Běchovice se letos běžely v prakticky ideálním běžeckém počasí, dobře se dýchalo (kromě chvil kdy přede mnou popojížděly autobusy - to je pak celkem slušný záhul), a tak mě celkem nemile překvapilo, když jsem na čtvrtém kilometru byl za přibližně 19:45. S vědomím toho, že tentokrát chci Běchovice dát pod padesát minut, přidal jsem a už na pátém kilometru čas překonání této mety opět o něco více sliboval.

Trošku mi zatrnulo, když pořád nějak nepřicházel kilometrovník se sedmým kilometrem. Čas jsem si nekontroloval, běžel jsem naplno, ale přišlo mi, že k tomu dalšímu kilometrovníku to trvá nějak dlouho. Bodejť by ne, když ten další kilometrovník, který jsem potkal, měl číslovku osm. A to už bylo uprostřed Hrdlořežského kopce, kde naštěstí závodníci dostávali podporu v podobě fandění vrány Sáry v doprovodu Evžena Ge.

To nejhorší na konci kopce je, že na něj navazuje mírné stoupání, takže je těžké ty unavené nohy rozeběhnout zpět do vyššího tempa. Mě se to letos celkem povedlo, takže tentokrát jsem v cíli číslici pět na začátku času viděl až z druhé strany. Svým časem 49:41 jsem si splnil cíl dát Běchovice pod padesát minut.

V cíli jsem asi musel vypadat příšerně, protože přítomná záchranářka mě přesvědčovala, ať se opřu o zábradlí. Nu což, vydýchat jsem se potřeboval, tak jsem se její radou nechal řídit. Nálada byla ještě téměř letně pohodová a já už začal spřádat plány na to, že příští rok bych to mohl stlačit aspoň pod 49:30, ne-li rovnou pod 49, abych se aspoň přiblížil svému zastarávajícímu osobáku. Tak tedy za rok zase a doufám, že i pan Otčenášek nám přijde ukázat svůj v pořadí už 56. výkon na této trati, která není pro žádné bačkory.