Běchovice - mistrovská tradice

Není v Evropě tradičnějšího běžeckého závodu, než je běh od 13. patníku v Běchovicích směrem do centra Prahy. Už po 115 let se scházejí běžci v Běchovicích a tuto tradici nenarušila ani jedna z okupací naší vlasti. Proto když na tento závod jdete, má to kromě závodního i jistý historický náboj, který se s každým ročníkem zvyšuje. Prestiže se mu však dostává i jako mistrovskému závodu v silničním běhu na 10km.

Ráno před letošními Běchovicemi jsem cítil, že na mě něco leze, ale venku bylo velmi pěkné počasí, tak jsem si říkal, že "to vypotím". Na Běchovice jezdím zásadně tak, že si dovezu auto do cíle a odtud s minimem věcí jedu autobusem na start. Kromě toho, že si člověk má kde nechat věci v cíli a nemusí je tahat s sebou a posílat do cíle náklaďákem, má to i tu výhodu, že si člověk mentálně vychutná téměř celou trasu v protisměru.

Po dojezdu na start závodu, kdy jízda samotná ubíhala v družném rozhovoru s běžci, které jsem potkal na nástupní zastávce, na vás dýchne poklidná atmosféra tohoto závodu. Registrace v místní ZŠ probíhá hladce a rozběhat se dá v pohodě po vedlejší silnici začínající za školou.

Trasa Běchovického závodu je pokaždé dostatečně vytížena, protože se startuje ve třech vlnách. Nejdříve startuje nejhezčí část startovního pole. Půl hodiny po běžkyních startují veteránské kategorie, kde najdeme jak ještě svěží čtyřicátníky, tak již velmi zkušené seniorské borce, kteří lámou rekordy v počtu účastí a tak stále posouvají tradici tohoto závodu vpřed. A nakonec půl hodiny po nejzkušenějších běžcích startují muži a mladší veteráni. Velká výhoda tohoto systému je, že díky těmto vlnám nedochází na startu k tlačenicím a obvykle můžete hned od startu vyrazit ve vámi zvoleném tempu.

Na start jsem dorazil deset minut před začátkem, abych nebyl zbytečně vzadu, ale vzhledem ke svému očekávanému hvězdnému času kolem 50 minut jsem se necpal ani ke kamarádovi Hynkovi, kterého jsem viděl o kousek před sebou. Stejně by mi hned po startu zmizel v dáli. Startovní výstřel a celý had se dává do pohybu. Naštěstí je silnice skutečně dostatečně široká, tudíž mě nikdo nebrzdí a ani já nefunguji jako brzda nikoho druhého. V téměř ideálním běžeckém počasí si říkám, že poběžím, co to půjde, a radši se ani nebudu dívat na hodinky, abych nebyl z mezičasů zklamán.

Kolem šestého kilometru potkávám prvního z odvážných veteránů, který se s touto pro něj již velmi důvěrnou trasou přišel znovu poprat. Křehká postava, kterou míjí dav jeho mladších kolegů výrazně vyšší rychlostí, ale v tváři kromě zjevné únavy výraz silného odhodlání tuto trasu znovu překonat. Nevím, kolikrát tento muž musel od jiných lidí za svůj život slyšet, jak je běhání nezdravé (i já to stále občas slýchávám) a jestli se v posledních letech nenašly pochybovačné hlasy zrazující ho od dalších startů. V mých očích však sklidil jen velký obdiv, že to nevzdal a znovu se přišel s těžkou tratí utkat.

Sedmý kilometr - pravá chvíle připravit se na nejdrsnější část celé trati. Jméno kopce - Hrdlořezský - je celkem výstižné. Zde si teprve ověříte, jestli jste to s tempem nepřehnali a nechali si dostatek sil na závěr. Mě se letos celkem daří držet tempo a pár kolegů v kopci předbíhám. Možná tu jsou letos poprvé a nevěděli, co si pod pojmem Hrdlořezský kopec mají představit a nyní zjišťují jeho pravou sílu.

I když kopec vyběhnete, čeká vás dále ještě více než kilometr mírného stoupání. Normálně byste snad ani nezaznamenali, že je to stále trochu do kopce, ale po absolvování prudkého stoupání je každý sklon nahoru znát. Když ale probíhám kolem Vrány Sáry s jejím věrným doprovodem v podobě Evžena Ge, nemůžu se nechat zahanbit a jestliže nezrychluji, tak si přinejmenším hrdě držím své nastavené tempo. Nicméně mírné stoupání stále pokračuje a já se zamýšlím nad tím, jak dlouho nastolené tempo ještě vydržím. Teď ale přece nemůžu polevit, když jsem právě doběhl závodníka před sebou. To by vypadalo docela hloupě dohnat ho a zvadnout. Takže hledám ještě poslední rezervy sil a v mírném zlomu vbíhám do lehce klesající cílové rovinky. Rozmazaným zrakem vidím čas, který jednoznačně začíná čtyřkou. V duchu doufám, že to za čtyřkou je osmička a z nádrže mých sil vyčerpávám i poslední výpary paliva, abych to stihl. Bohužel zbytečně, nebyla to osmička, ale devítka a v závěru mi tam ta padesátka padla. Takže Běchovice v mém podání stále pod padesát minut nebudou, na druhou stranu mi tato meta letos utekla o pouhých deset sekund - takže příště si to přijdu s tou silnicí znovu rozdat a budu se snažit, aby to tentokrát vyšlo.

I zahrádka restaurace, kam jdeme po závodě společně s Hynkem doplnit ztracené kilokalorie a rozebrat zážitky, se brzy začíná plnit běžci a jejich doprovodem. Ale personál restaurace asi ani netuší, že dnes je jejich klientela v něčem netypická. Duch historického závodu zůstává uzavřen v účastnících a v Praze pokračuje příjemné odpoledne krásného babího léta.