Praha-Karlštejn tour 2011 - poprvé bez technických problémů

Když jsem se letos hlásil na tento závod přemýšlel jsem, jestli jsem se trochu nezbláznil. Výmluvná totiž byla statistika všech tří předchozích ročníků, kterých jsem se účastnil: 2008 - přetržený řetěz na 12. km, 2009 - defekt na 28. km, 2010 - přetržený řetěz na 41. km. Nicméně rozhodl jsem se spoléhat na tvrzení kolegy z práce, který vypozoroval, že průšvihy se mi dějí čím dát tím později v závodě, a tudíž to jednou do cíle musí vydržet.

Trošku mě od tohoto přesvědčení odváděl večer před závodem, kdy jsem marně hledal nově koupený řetěz, který jsem chtěl vyměnit za stávající, celkem opotřebovaný. Pak jsem si ale řekl, že když už vydržel těch cca 1400 km, tak už těch 53 km navíc vydrží taky. Jedinou technickou změnou na kole tak byla náhrada zadního Ignitoru za Noby Nic od Vlaštovky (německé), který měl najeto 40 km ze Sázavského Blizáku, kde se velmi osvědčil.

Snad je to tím, že tento závod mám nejblíž, a proto je příjezd do Velké Chuchle vždy velmi hektický zážitek. Měl jsem na projetí z Bohnic do Velké Chuchle k dispozici hodinu a čtvrt, ale bylo mi to málo platné, protože nejdříve jsem si neuvědomil, že je zavřené nábřeží, a když jsem se pak vrátil na magistrálu, pozdě jsem si uvědomil svoji chybu, kdy jsem se dostal do velké zácpy. Díky těmto zmatkům jsem do Velké Chuchle dorazil těsně po jedenácté. Jakýmsi zázrakem se pro mě našlo místo na vnitřním parkovišti a tak jsem svižně vyběhl na místo, kde v předchozích letech probíhala registrace, abych následně zjistil, že místa za okýnky jsou prázdná. Nejprve jsem se lekl, že jsem registraci definitivně propásl, ale pak jsem si uvědomil, že zase tak rychle by to za těmi okýnky neuklidili, a tak navigován ostatními závodníky jsem se propracoval na nové místo registrace. Se čtvrt hodinovým zpožděním.

Slečna na registraci byla příjemná, ale její vedoucí už tak příjemný nebyl. "Kolik je hodin, pane?" Snažil jsem se mu vysvětlit, že na sobotu byla Praha až překvapivě ucpaná (svůj renonc s uzavřeným nábřežím jsem radši nevytahoval). "Nedostanete tričko, protože tam už nikdo není." No, na jednu stranu škoda, na druhou stranu stejně tričko s velmi výrazným designem a velkými reklamami sponzorů na rukávech nosím jen o víkendu nebo na dovolené. Nakonec mi sám vedoucí tričko vydal a já byl velmi překvapen novým decentním a velmi líbivým designem. Vskutku tričko, které se dá nosit i ve všední den.

Díky svému pozdnímu příjezdu už nezbýval čas na jakékoliv rozjíždění. Takže jsem se jen v klidu přestrojil, připravil kolo a vyrazil na start na klusáckém ovále. Když přišel ostrý start, tak jsem se začal pomalu sunout ke startovní čáře, když najednou se celý dav zarazil, zatímco první polovina pole už sprintovala po oválu. Nechápal jsem, co se děje, ale záhy mi to vysvětlil moderátor. Letos poprvé se startovalo ve dvou vlnách. Což mělo mít pozitivní efekt na více místa na trati.

Když jsem tedy nakonec ve druhé vlně odstartoval a přes měkký písek jsem se propracoval až na asfaltku do Radotína, snažil jsem se jet co nejvíce naplno, abych se na prvním techničtějším stoupání kolem 10. kilometru vyhnul bajkerům, kteří do tohoto kopce kola tlačí. Tak rychlý jsem však nebyl. Naštěstí se mi podařilo udržet se na kole, takže jsem tlačit nemusel a mohl jsem toho využít k předjetí těch, kteří na konci kopce pracně naskakovali na kola.

Na trati bylo poznat, že je čerstvě po dešti. Hned na prvním náročnějším sjezdu někoho sbírali a když jsem byl tak v jeho půlce, jela v protisměru houkající čtyřkolka s lékařskými znaky. Doufám, že vše dobře dopadlo. Následující výšlap jsem už tlačit musel. Zem tam byla rozměklá a i když člověk jede sám, tak tento výšlap je náročný na vyjetí, natož pak ve velké skupině závodníků.

Jak už to v mém případě bývá, opět jsem získával při vyjíždění kopců, ale na sjezdech jsem ztrácel. Dokonce jsem za Vonoklasy natolik vyměkl, že jsem asi 30 metrů radši tlačil z kopce - ovšem dal jsem si záležet na tom, abych při této činnosti ostatním nezavazel. Po první občerstvovačce jsem se snažil něco najet na ostatní, což se mi hlavně na asfaltovém úseku před Mořinou docela dařilo. Když jsme se však dostali do lesa za Mořinou, tak jsem se v jednom ze sjezdů letos už podruhé snažil naučit létat. Smůla, zase jsem tu zem trefil. Naštěstí to tentokrát bylo do měkké hlíny, takže jsem mohl svůj tlumený dopad potvrdit i bajkerce, která se mě ptala, jestli jsem OK.

Pak už přišla klasika - tlačení do Roblína, za Roblínem bahnitá cesta - i když překvapivě tam bylo méně bláta než před měsícem - no a pak přichází kamenitý sjezd před výšlapem do Třebotova. Ale co to? Přes vjezd na kamenitý sjezd je natažená páska. Chvíli na to tupě zírám, až mě z letargie vyruší další závodník slovy: "Asi tady." Pro letošek organizátoři zvolili o trochu delší ale technicky méně náročný sjezd.

Další překvapení, a to příjemné, mě čeká za druhou občerstvovačkou v Třebotově. Při výjezdu z Třebotova se projíždí velmi rozbahněnou a rozježděnou cestou. Tedy vlastně projíždělo. Tentokrát mě překvapila cesta celkem pěkně vyspravená cihlovou drtí. Přesto jsem v tomto mírném kopečku začal trochu tuhnout. Mezi nejlepší stimulanty pro muže patří pěkné ženy, a proto když mě jedna pěkná bajkerka předjížděla, tak jsem se za ní zavěsil a díky tomu se mi podařilo znovu se rozjet. Bahno na hrázi Kosořského rybníka mi tentokrát nerozhodilo přehazovačku, takže ani řetěz jsem tu neutrhl a směle jsem se mohl vrhnout na průjezd Kosoří. Na tomto místě si dovolím poděkovat všem organizátorům za dobrou organizaci závodu, zvláště pak tomu z organizátorů, který zastavoval auta v Kosoři, protože když tam zdržoval auto pro můj průjezd, vyslechl si od jeho řidiče naštvaný komentář že "to on by stihl". Díky za pevné nervy.

Poslední stoupání přímo v Radotíně patří k těm, které vyjedete jen za sucha a v případě, že kolem vás nejsou další desítky lidí. Tudíž tam všichni do jednoho tlačili. I při této činnosti se mi podařilo pár lidí předběhnout. Před posledním sjezdem nešťastně zakufrovala závodnice, která mě tak úspěšně rozjela za Třebotovem, což ji ve výsledku stálo několik minut času. S velkým překvapením jsem dojel do Velké Chuchle s tím, že se mi konečně podařilo tento závod dokončit bez technického problému. O to víc v cíli chutnal guláš s kofolou. Ještě koupit fotku ze závodu, a pak už jen spokojený odjezd z Chuchelského závodiště. Konečně jsem zde překonal své osobní prokletí na tomto závodě.

Článek je zveřejněn také na mých osobních stránkách a v blogu Kola pro život.