Ivo Peterka

Nostalgická vzpomínka na jeden čundr

17. 11. 2015 8:54:03
Na Fejsbůku teď běží jedna letadlová hra - ukažte svých pět fotek a každý den řekněte někomu dalšímu, aby tak učinil. Při výběru starých fotek k této hře mě jsem si nostalgicky vzpomněl na jeden čundr - byla to totiž dost sranda.

Rozhodli jsme se tenkrát s Jirkou, že si v létě (roku 1998) projedeme Moravu hezky od severu k jihu a budeme se co nejvíce snažit následovat tok řeky Moravy. Začali jsme sice mimo území této části naší republiky, protože sraz jsme si dali u Jirky na chatě v Doudlebech nad Orlicí, ale hned první den jsme vyrazili k pramenům Moravy na Kralický Sněžník. Vybaveni jsme byli koly z dob hluboké normalizace (v mém případě to bylo moje první kolo značky Favorit z roku 1984), slušnými taškami na nosič a turistickou mapou někdy z roku 1972.

Téměř na vrchol Kralického Sněžníku jsme se vyšplhali v době, kdy už jasné letní slunce začalo lehce slábnout. Zpátky z hory jsme sjížděli už za soumraku a s cílem postavit na noc stan jsme dorazili na místo, na kterém mělo podle mapy být veřejné tábořiště. Nicméně mapové podklady se v této chvíli projevili jako mírně zastaralé, protože na místě tábořiště jsme našli neprostupné rumiště s prosvítajícími zbytky chatek.

Usoudili jsme, že se nemusíme striktně držet mapy a stan že se dá postavit i jinde. Při projíždění vesnicí našim očím zalahodila čerstvě posekaná louka vedle vesnického stavení. Jirka zaskočil ke stavení a za chvíli se vrátil s tím, že si stan můžeme postavit. Přidal se k nám i majitel nemovitosti a pochlubil se svojí krásně jemnou slivovičkou. Ostatně byl to majitel brněnského obchodu s kvalitními nápoji a rozhodně svému řemeslu dělal výtečnou reklamu. Poradil nám navíc, kde se dobře najíme a načepují nám dobré pivo, takže večer se vyvinul velmi pozitivně. Ostatně fascinovalo nás, jak hospody v okolí Hanušovic ovládá, co se nabídky piva týče, místní pivovar, ale příliš nás to nepřekvapovalo, protože to pivo bylo opravdu dobré.

Další dny jsme se po přespání v kempu ve Šternberku a prohlídku moravské metropole, v níž jsme v kempu u stadionu celkem slušně odhadli výsledek zápasu z reakcí fanoušků, dopracovali až na jih od Olomouce a vydali se směrem ke Kroměříži.

Mrzí mě, že si po letech nemůžu vybavit, u kterého z rybníků mezi Olomoucí a Kroměříží jsme původně chtěli přespat a jaká že ves to byla nedaleko, protože tento nezapomenutelný zážitek by si zasloužil přesnější lokaci. Totiž přespání u rybníku jsme vzdali poté, co jsme usoudili, že místní, kteří se k rybníku sjíždějí, tam asi neplánují strávit klidnou romantickou tichou noc. A tak jsme se vrátili zpět na silnici s tím, že musíme najít alternativu. A jedna z nich se hned naskytla. Kousek před vesnicí stál dům s plotem okolo zahrady. Před bránou do zahrady byl krásný posekaný kus trávníku, na jehož části stála stará shnilá Škoda 105. Když jsme přijeli k plotu zahrady, viděli jsme za ní asi padesátiletou paní. Zeptali jsme se, jestli bychom si na posekaném trávníku nemohli přes noc postavit stan. Paní odvětila, že se musí zeptat majitelky a vešla do domu. Po čase se vrátila v doprovodu asi sedmdesátileté paní, která nám s úsměvem sdělila: „Ale klidně si to tu chlapci postavte.“ Načež obě ženy zašly do domu.
Po chvíli se z domu ozvalo strašlivé nadávání od nějakého muže. Z domu najednou vyběhly obě paní v doprovodu dvou kluků přibližně našeho věku. Paní majitelka se na nás obrátila se slovy: „Pojďte chlapci, schováme tu mašinku za plot.“ Takže tedy jeden z kluků sedl za volant a s veškerou opatrností jsme opečovávaný stroj zatlačili do bezpečí oplocené zahrady, aby byl ochráněn před dvěma podezřelými individui, které si vedle něho stavěly stan. Jirka mi připomněl, že tato scénka se odehrála v Dubu nad Moravou a motivací k běsnění toho pána bylo, že den před tím někdo z blízkého teletníku ukradl telata. Když nad tím přemýšlím, patrně se obával, že jeho Škodovku zneužijeme ke krádeži dalších telat.

Další den jsme si prohlédli krásné město Kroměříž, které si skutečně zaslouží pozornost UNESCO, prohlédli si asi nejznámější české poutní místo – Velehrad (brácha si pak ze mě dělal srandu, jestli jsem hluboce věřící, či co – Svatý Kopec u Olomouce, pak Velehrad ...) a na noc jsme se ubytovali v kempu, jehož jméno mě mělo varovat.

Po dvou dnech jsem si říkal, že si užiju sprchu a vydal jsem se do příslušného zařízení v rámci kempu. Když jsem vlezl do sociálního zařízení, říkal jsem si, že jim ty záchody nějak nehorázně smrdí. Pak jsem teprve pochopil, že ten smrad jde i ze sprch – inu, oním kempem byla Smraďavka – a znalí již jistě vědí. Léčivou sílu sirných pramenů jsem nebyl schopen ocenit a vysvětlil jsem Jirkovi, že v tomhle se prostě sprchovat nechci a že do Lednice dojedeme o den dřív. Takže po družném večerním hovoru s profesorem z Belgie, který měl karavan zaparkovaný vedle nás (starší srdečný pán s atraktivní mladší manželkou a cca 10letým synem – opravdový pohodář) nás ráno čekal celkem náročný den. Poté, co jsme za jeden den pěšky zvládli jak zámek Buchlovice, tak hrad Buchlov, vydali jsme se ještě na sedmdesátikilometrovou cestu do Lednice.

V kempu v Lednici jsem se vysprchoval v sice studené ale nesmradlavé vodě, abychom pak s Jirkou poslouchali, jak se vedle ve stanu baví mezi sebou dvě holky o tom, že asi nebylo nejlepší si na čundr vzít starý těžký stan, který už notabene není moc voděodolný a doplnit to starými spacáky, které zrovna nesplňují nároky na nejnovější turistické vybavení co se teplotní pohody týče.

V Lednici jsme se zdrželi déle a projeli si více tamější areál. Kromě turistických krás, jako je Hraniční zámek, Janův hrad či skleník v Lednici, jsme si jeden večer mohli užít i rodinného porozumění mezi otcem a dcerou. Přisedli si k nám u místního bufetu, když jsme večer doplňovali ionty po celodenním sportovně-turistickém výkonu. Otec tehdy cca 15leté dcery měl již trochu hladinku a tak měl „povídavou“. O čem mluvil si už samozřejmě nepamatuju, jen si vzpomínám, že občas zmínil: „Ale že mám kluci pěknou dceru.“ Což okamžitě doplnil: „Co do mě kopeš fůrt“.

Jeden střípek vzpomínek mi nezapadá, nevím, v které části našeho putování se to odehrálo. Ale vím, že po cestě jsme narazili na dobrosrdečnou místní paní, které když jsme se ptali na cestu, chtěla nás poslat po silnici pro motorová vozidla (či dálnici). Když jsme namítli (zdržujíce se faktu, že to považujeme za život ohrožující nápad), že tam na kole jet nemůžeme, paní odvětila: „Ale tam všichni místní jezdijou“. Jirka ji pak ukázal na mapě silnici, kam jsme se chtěli dostat a odbočku, kterou jsme nemohli najít. Paní vyděšeným hlasem vysvětlila: „No to je tady kousek, za tím barákem, ale tam nejezdite, tam určitě pichnete. Tam lidi v zimě rozbíjejí flašky, aby mohli projet. Tam určitě pichnete.“ Přišlo nám dost podivné, že by lidé místo písku používali flašky, nicméně jiný kraj jiný mrav. Trochu jsem tehdy znejistěl v tom směru, jestli případné střepy neprojedou předním původním pláštěm mého kola jako máslem. Cesta však byla úplně stejná jako každá jiná cesta. Inu, jiný kraj, jiné zvyky. Někde se vás místní dobrosrdečná paní bude snažit poslat s kolem na dálnici.

Poté, co jsme si projeli a prošli Lednicko-Valtický areál, vydali jsme se přes Mikulov, krásnou a neobvyklou Pálavu a Věstonice na sever do Brna, kde jsme využili pohostinnosti mého bratra, abychom se pak ráno každý vydali jinou cestou domů. Já konkrétně jsem jel vlakem i s kolem do Březové nad Svitavou, abych pak následný poslední úsek do svého domova ujel na kole (nechtělo se mi v Březové přestupovat). Tento poslední den cesty se změnil v zajímavý epilog, kdy se mi poprvé stalo, že jsem se ocitl v televizi. Tedy neviděl jsem to na vlastní oči, řekli mi to kamarádi, a vlastně jsem v té televizi ani nebyl, jen tam byl slyšet můj hlas. Údajně můj hlas zazněl v seriálu „Jak se žije ...“ a to konkrétně v dílu „Jak se žije na brněnském nádraží“, který pojednával o bezdomovcích na brněnském nádraží. Před závěrečnými titulky se ozval na pozadí můj hlas, jak si objednávám lístek do Březové nad Svitavou s tím, že chci jet i s kolem. No prostě televizní hvězda. :-)

Jedna stará fotka mi připomněla devět dní zajímavých zážitků.

Autor: Ivo Peterka | karma: 17.05 | přečteno: 435 ×
Poslední články autora